O OZONOTERAPII

Ozonoterapie je moderní léčebná metoda, která se řídí mezinárodně uznávanými standardy Madridská deklarace o ozonu.

Jde o závazné pokyny pro zdravotníky, kteří pracují s ozonem.

Ozónová terapie patří mezi regenerační a revitalizační buněčné terapie. Často se používá termím „biooxidační terapie.“ To znamená, že jde o terapie, které zlepšují využití energie na buněčné úrovni. Oxidace je nejdůležitějším účinkem dýchání „oxygenace.“

Využívá k léčení směs O2/O3 Tato směs se aplikuje formou injekcí přímo do nemocných tkání, formou střevního nálevu do konečníku, nebo formou autotransfuze. Možné jsou i koupele v ozonové atmosféře – voda nasycená ozoneme nebo vzduch, kdy tělo je ve specielní vaně a hlava mimo. Zde se uplatňuje hlavně vstřebávání přes kůži podobně jako u uhličitých vodních nebo vakových koupelí.

Nejůčinnější je však forma autotransfůze ev. infůze. Dochází k ovlivnění krevních buněk, jejich regeneraci, a tím k přímému účinku na tkáně v celém těle. Nasytí se červené krvinky kyslíkem a dojde k prokrvení všech tkání včetně mozku. Transplantace kyslíku na červené krvinky. Léčba je vhodná u všech forem poruch prokrvení tkání. Vhodné tam kde je porucha prokrvení a infekce zároveň-diabetické komplikace.

Vlivem O2/O3 na krevní frakce dojde ke snížení glykémie a cholesterolu v krvi.
Dojde i k výraznému zvýšení imunity a k výraznému zlepšení obrany schopnosti celého organismu.
Výrazně se urychluje hojení po všech úrazech, zlomeninách a operacích.

Předejde se tak mnoha komplikacím, které pak lze léčit jen velice zdlouhavě a často bolestně. Tato metoda je také výbornou relaxační metodou, odstraňuje stres buněk, oxidační stres, s kterým souvisí mnoho dalších závažných zdravotních problémů.

Princip metody – každá buňka potřebuje dostatek energie pro svoje procesy, dostatek kyslíku na svoje vnitřní dýchání, schopnost detoxikace a schopnost sebeobrany – imunity.

Kromě toho je ozón v těle teplokrevných živočichů produkován v bílých krvinkách a uvolňován do krve a tkání, čímž pomáhá při likvidaci choroboplodných zárodků, zejména virů. Léčbou ozonem se tato funkce krvinek výrazně posílí.

Rozpadem O3 na O2 v buňce dojde nejen k okysličení ale i k uvolnění energie a to 143 Kj na 1 mol O3 tato energie je využitelná pro regeneraci.

Proto je tato metoda velice vhodná i jako prevence – lépe nemocím předcházet než je léčit. A když už léčit musíme, tak s co nejmenší rizikem pro organismus. Ozónová terapie je metoda vlastně přírodní a prastará svým účinkem i když ji objevilo až 2O století a zcela plně se rozvine až ve století 21. Je k disposici ,Všem kdo si svého zdraví váží a chtějí pro své uzdravení něco udělat.

Hlavní využitelné vlastnosti léčby ozonem

1. Podpora prokrvení všech tkání včetně CNS – ischémie centrální i periferní
2. Baktericidní, fungicidní a virucidní – chronické infekce včetně intarcelulárních a HIV
3. Energetický efekt – stavy vyčerpání psychické i fyzické, stres
4. Imunorestaurační efekt – autoimunni poruchy, alergie apod.

Odvozené další efekty

• Regenerační – urychlené hojení ran, zlomenin a pod.
• Protinádorový – je prokázán vzestup tumor nekrotisujícího faktoru TNF.
• Kombinace všech mechanismů – např.u diabetu, ve stadiu všech jeho komplikací.

Historie ozonoterapie

V roce 1898 byla zahájena činnost Institutu pro ozonovou terapii v Berlíně pány Thauerkauf a Luth. Vstřikovali ozon do zvířat a vázali ozon na hořčík, čímž vyrobili Homozon.Začátkem 1898 Dr. Benedict Lust, německý doktor, který měl praxi v New Yorku, a který byl zakladatelem Naturopathy, napsal mnoho článků a knih o ozonu.

V roce 1902 J. H. Clarkeův slovník „A Dictionary of Practical Materia Medica“, vydán v Londýně, popisuje úspěšné použití ozonizované vody při léčení anémie, rakoviny, cukrovky, chřipky, otrávení morfinem, sněť rány, otrávení strychinem a černého kašle.

V roce 1911 byla publikována knížka „A Working Manual of High Frequency Currents“ (pracovní manuál vysokofrekvenčních proudů) autorem Dr. Nobelem Eberhartem, MD. Dr. Ebehart byl šéfem oddělení psychologické terapie na Loyola univerzitě. Používal ozon k léčení tuberkulózy, anémie, blednička (chlorosis), tinnitus, černý kašel. astma, bronchitis, senná rýma, insomnia, pneumonia, cukrovka, dna a syfilis.

V roce 1913 bylo založena Východní asociace pro kyslíkovou terapii panem Dr. Blassem a některými německými spolupracovníky. Během první světové války byl ozon použit k léčení zranění, trench foot (nemocný stav nohou, který pramení z dlouhého vystavení mokru a vlhku a poruchami v oběhu způsobenými nepohyblivostí, jako např. vojáci v zákopech), gangréna (sněť) a účinky jedovatého chlórového plynu.

Dr. Albert Wolff z Berlína také použil ozon na rakovinu tlustého střeva rakovinu cervixu a decubitus ulcers (vředy) v roce 1915.

V roce 1920 Dr. Charles Neiswanger, MD, prezident Chicago Hospital College of Medicine publikoval „Elektro terapeutická praxe“. Kapitola 32 má titul „Ozon jako terapeutické činidlo“.V roce 1926 Dr. Otto Warbug Kaiserova Institutu v Berlíně oznámil, že našel příčinu rakoviny. Její nedostatek kyslíku na buněčné úrovni. Za jeho objev dostal v roce 1931 Nobelovu cenu za medicínu. A znovu v roce 1944. Je jediným člověkem, který dostal 2 Nobelovy ceny za medicínu. Byl také navržený potřetí.

V roce 1929 byla publikována v USA kniha „Ozon a jeho terapeutické účinky“. Kniha obsahuje 114 nemocí a jak je léčit za použití ozonu. Její autoři byli ředitelé všech vedoucích amerických nemocnic.

V roce 1933 Americká medicínská asociace vedená panem Dr. Simmonsem se rozhodla zničit veškerá medicínská léčení, která byla konkurenční vzhledem k léčení léky. Potlačování ozonové terapie v USA začalo a pokračuje do dnešních dnů. Švýcarský zubař E. A. Fisch používal ozon v zubařství před rokem 1932, a představil ho německému chirurgovi Erwinu Payrovi, který ho používal od toho času stále.

Aubourg a Lacoste byli francouzští lékaři, kteří použili ozonové foukání do dutin těla v letech 1934 – 1938.

Během druhé světové války pan Dr. Robert Mayer léčil německé vězně z války na Ellis Island a naučil se od nich používat ozonovou terapii. Používal pak ozonovou terapii přes 45 let.

V roce 1948 Dr. William Turska z Oregonu začal používat ozon. Používal přitom stroj svého vlastního designu. A v roce 1951 Dr. Turska napsal článek „Oxidace“, který je dnes stále závažný, a je obsažen v této knize. Dr. Turska byl první ve vstřikování ozonu do žíly, a tudy zasáhl játra.

Od roku 1953 dále německý doktor Hans Wolff používal ozon ve své praxi. Napsal knihu „Medicínský ozon“ a proškolil mnoho doktorů v ozonové terapii.

V roce 1957 Dr. J. Hansler patentoval ozonový generátor, který vytvořil základ pro německou expanzi v ozonové terapii v průběhu posledních 35 let. Dnes přes 7000 německých doktorů používá ozonovou terapii denně.

V roce 1961 Hans Wolff představil techniky majoritní a minoritní autohemoterapie.

V roce 1977 Dr. Renata Viebahn poskytla technický přehled o účinkování ozonu v těle.

V roce 1979 Dr. George Freibott začal léčení svého prvního AIDS pacienta ozonem. A v roce 1980 Dr. Horst Kief také podal zprávu o úspěšném léčení AIDS ozonem. V roce 1987 Dr. Siegfried Rilling a Dr. Viebahn publikovali „Použití ozonu v medicíně“. Jde o standardní text na toto téma.

V roce 1990 Kubánci napsali zprávu o úspěšném léčení glaukom (zelený oční zákal), zánětu spojivek a retinitis pigmentosa ozonem. V roce 1992 Rusové odhalili své techniky použití ozonu bublaného do slané vody k léčení obětí s popáleninami s ohromujícími výsledky

Dnes po 125 letech používání je ozonová terapie uznaným prostředkem v mnoha národech: Německo, Francie, Itálie, Rusko, Rumunsko, Česká republika, Polsko, Maďarsko, Bulharsko, Izrael. Kuba, Japonsko, Mexiko a USA. V Kanadě byla doktory založena v březnu 1995 Ozonová asociace B.C., aby se vzdělávalo obyvatelstvo a aby se zvýšilo používání ozonu.